Sonet ironický.

„To čisté svaté velké umění,

jež sluncem je nám v žití zášeří –“

To lesklých slov je pěkné skupení –

však v svatost tu se nic už nevěří!

To poetové ještě někteří

tak někdy plaše mluví ze snění –

řeč jejich se však přísně neměří,

jest to jen jakés choré blouznění.

Umění! K smíchu! Hlavní věcí jest,

co, kdy a kolik procent může nést,

krom sportů ovšem, pro něž lidstvo plane.

A umění – to vyznat neškodí –

se dneska ani za sport nehodí,

je v něm už vše tak fádní, otřepané.