Sonet k sociální otázce.

Je půlnoc. Po vší denní námaze

zřít milo v tmu, z níž vlažný van se leje.

Jak vyleštěný srpek z mosaze

se měsíc z modravého temna skvěje.

Z dálky zní hlasy. A ráz po ráze

kdos holí v dlažbu pere, kašle, kleje;

pár mužů, jimž krok činí nesnáze,

jak silhouet sbor ulicí mou spěje.

Teď zalétají ke mně trosky vět:

„ – a chudák dře se, a pán bohatí,

a žádný protest tady neplatí – –

i pán bůh se v těch chudých trochu splet’:

dal jim dvě oči – je to spořivost? –

Moh’ dát jen jedno – chudák měl by dost!“