Sonet kosmický.

Vy ponížení, žitím šlapaní,

otroci bídní, lidstva pariové,

jenž nemáte než plané doufání –

nechť sonet tento vpíjí vaši rtové:

Čas přijde, že kdes v kosmu ústraní

zem rozpadne se v prášky atomové,

a slunce v popel: směs ta uhání

aetherem bezdným v končiny kams nové.

A potom zas ta tvůrčí síla něčí

atomy prochví... budou splývat spolu

a růsti, růsti v nových světů řad –

pak váš snad prach mít bude cenu větší,

než všech těch velkých šťastných v zemském dolu –

než i tam visí při tom slůvko: snad...