Sonet metafysický.

Jsou chvíle, kdy se zdá, že stojí čas,

jak zarputilá herka jankovitá.

Fadessa hrozná... Venku mha a mráz,

a prašný sníh kol oken se střech lítá.

Vše pusto kolem; pusto, mrtvo v nás,

mha jakás v mozku na všecko se chytá,

kol prsou jak by vinul se nám plaz,

nějaká boa těžká, obrovitá.

Minulosť pouští, všecko příští mhou

a dnešek věčností nám v prsou zívá...

A je to hroznou jakous záhadou,

jak tato věčnost, velká, šedá, divá

v tom nepostihle letném času trysku

se vejde v nás... v tak bídné zrnko písku...