SONET NA OMLUVU.

Ach, zase sonet! – sykne mnohý v strachu,

že znělek potopa už zase kvačí –

Vždyť řek’ jsi, jeho pouta že tě tlačí,

vždyť odpřisáh’s jej dávno, milý brachu!

Je pravda, pravda. Tvář mám studem v nachu,

a kdybych moh’, já zastřel bych ji radši,

vždyť nezapírám – vím, že hrstka hrachu

jak u mne na zeď padla sotva hladší.

Též kritiku ctím, básníků v ní věno,

a měl jsem také jinak políčeno,

bych přízeň sobě získal v milé vlasti.

Co mohu já však, když ta myška bílá,

jíž myšlénka se říká, nápad spílá,

se chytila mi právě do té pasti?!