Sonet na památku Marie P....

Tak dokonala... Tmavé oči ty

studená víčka na vždy uzavřela...

Teď hrob má asi sněhem pokrytý,

a ona přec jen květy ráda měla.

Ó kde jsou šťastné dávné roky ty,

kdy horovala pro ni škola celá,

kdy každý byl jak ohněm politý,

na koho ona maně pohleděla!

Vlas její dotýkal se ostrých ramínek

(tak byla hubená), v něm měla hřebínek

jí bylo deset let. My k vůli dojmu vždycky

hvízdali před ní vážně elegicky

arie z „Angot“, jež jsme dobře znali,

jak tenkráte je kolovrátky hrály...