Sonet na sklonku století.

Ta víra v lepší časy budoucnosti...

Ve změně všeho září bez změny

jak maják, jehož zlaté plameny

se lijí v bouř a ve tmu zoufalosti.

Tu člověk, když mu ráj byl zavřený,

as našel ve své teskné šílenosti –

ta jako odkaz otců vznešený

jde s lidstvem od věčnosti do věčnosti.

Teď došel k nám... Mře naše století,

před sebou tmu a na rtech prokletí,

čtem závěť už... zní otřepaně dost,

ne podklad ani zásvit jediný,

jen víra zas ta v lepší budoucnost –

a už i ta má značné trhliny...