Sonet nad verši z mládí.

Je směšný dnes těch dávných veršů vztek

i žaloby, jež člověk k nebi lil,

kde by byl boha tak rád k soudu vlek’,

že při stvoření ten svět pokazil!

Ó, pán bůh v tom už moudrým mistrem byl,

že tehdy patře v rouhavý náš věk

to živobytí tak nám upravil,

by nevyrost’ nám pyšný hřebínek!

Ó pane bože, jenž teď svoji plec

kdes halíš v stříbrostkvoucích mráčků lem,

kde vše ti zní jak harmonický ton –

z té brázdy, kterou táhnu životem,

ti volám za vše dík. I za ten skon,

jenž, třeba pozdě, přijde jenom přec!...