Sonet našim trubačům.

Už od jakživa není pohár medu,

by nebylo v něm aspoň kapky žluči...

Z nás ovšem každý rád, když hřmění ledu

už v dáli usíná, když háje zvučí,

když štíty hor mlh ve modravém plédu

se v obzor choulí, fialky když pučí,

a ovlhlý kraj zamženému hledu

když s ostrou vůní padá do náručí...

Vždyť rudých košil červenavé vlny

se začnou zvedat v moři bílých květů:

čas přišel našich výletův a sletů.

Žel jenom, že dech Vesny kouzlaplný,

krom zpěvu ptactva, letě přes zahrady,

též vzbouzí vaše bájné serenády.