Sonet nihilistický.

Já vím, že nevím nic! Česť tomu, jenž to prál

a větou jedinou chyt’ celou moudrosť žití...

Ó není báse zde, na níž bys pevně stál

a klidně patřit moh’ na časů vlnobití!

Co pravd tu bylo už s pevností žulných skal,

co zásad, názorů! A vše to vždy se sřítí

jak písek. Lidstvo jím se vleče dál a dál

a novou skálu chce zas někde postaviti.

Už nohy klesají a do písku se boří,

jen ruce hořečněj’ ty nové valy tvoří,

zrak zemdlen touhou je po klidném zátiší...

Číš vzhůru, přátelé! My, jenž vše popíráme

a hořký úsměšek z těch marných tuch dnes máme –

jsme pravdě největší snad přec jen nejbližší!