SONET NOČNÍ

Dřív nežli sen se splnil horké hlavy

a závrať smrti v kráse neznámé

se mohla zmocnit toužné duše mé,

v níž obětní dar, ohně nedočkavý,

byl uchystán, mně tucha smrtné slávy

se mění v děs, jenž nikdy neklame:

že možno státi brány u samé

a nevědět, zda pekel je či návy.

Krok jeden zbývá. Jak je ulekaný,

když obzor kolem tmí se na vše strany,

na každém nervu jaká strašná tíž!

A přece musím, musím kupředu,

mrak osudný se temní v dohledu,

ten, který zápalný blesk nese již.