Sonet noční.

Nebe je tmavé. Mračen kůr

se bez hnutí zdá na něm tkvít,

jen místem protrhlinou chmur

zří hvězdný pohádkový svit.

Van větru v okno moje vlít’

a s ním se nesou roje stvůr,

pár komárů, pár nočních můr,

jež začly v lampu moji bít.

A náhle slyším v zděšení

se střechy pláč a úpění –

oh, koček noční umění!

Zavírám okno. Věru již

i božské přírody té říš

zná protivnou být nanejvýš...