Sonet o „?“

Hle, čárka zkroucená jak drobný plaz,

když zatnout kams zoubek svůj pílí –

toť znak té příšery, jež ničí nás

i všechny, již před námi byli.

Po nebi, po zemi zní její hlas,

v tvém nitru chví, volá, kvílí –

sta a sta hlav má, jednu jí sraz,

deset jich vzroste tam v chvíli.

Živí se mozkem a krví a bděním,

úzkostí, potem a zoufalým chtěním –

a z trosek světa vzpne se jednou v ráz

jak zkroucený, obrovský, nezsycený plaz

v atomech země, popeli našich těl,

jak by se dál cos v aetheru ptát chtěl...