Sonet o antice a vlasech.

Jsou rouhavé to černé slabiky,

jež se mi dneska v bílý papír derou:

Já nemiloval nikdy antiky,

já necítil z ní nikdy vůni sterou.

Mně zdála se jak herbář veliký,

kde suché listy kryty plísní šerou,

kam hrobní zápach vábí červíky

ty žluté, moudré, jež z nich stravu berou...

Jen staré Římany mám nyní rád,

ne pro bohy, ne pro verše a boje –

to všechno je zas plesnivý ten sklad –

Mám rád je, že už v tento dávný čas

cenili nad vše zlatý lesklý vlas,

vlas zlatý lesklý, jak má žena moje...