Sonet o bacillech bolesti.

Tou první bolestí, jež kdysi padla v svět,

je otráveno do dnes lidstvo celé:

v těliskách drobných začla vzduchem chvět

a do země se vpila ještě vřelé.

Člověk ji vdýchal, hnízdila mu v těle,

kde našla půdu... vzrostla v moře běd;

a prosytila hlínu země cele –

a v plodech svých ji země vrací zpět.

Ta miasmata dávných utrpení

my zdědili – a vzdechem, slzou, rtem

je množíme pro příští pokolení – –

Bez konce, bez cíle v zoufalém předurčení

v svém vzduchu zkaženém ta otrávená zem

jak hvězda proklatců se šine aetherem...