Sonet o bídě.

Ne dech, ne hlas, ne hrozné znamení –

však vidím, slyším, kdy mi v jizbu vkročí,

kdy ze všech koutů zuby vycení

a v poledne mi náhle na stůl skočí.

Krev, sílu pije mému umění,

kol hrdla se mi jako boa točí –

dnes tak jak tenkrát, kdy jsem v zděšení

ji cítil vát mé roditelce z očí...

A práce, odříkání – – Dík za tu radu mnohou,

to letkvary, jež brzy sevšední,

když strhnou nervy a nic nepomohou –

ó než mě hodí moudré rakvi v stěny,

chtěl bych zde mít svůj osud ztělesněný

a zbít jak psa jej silou poslední!