Sonet o bídě života.

Ta bída života by nebyla tak zlá

– zvyk dovede zde mnoho zkořeniti

a renomovaný Čas vždy rány sešívá

a v torbě své vždy dost má jehel, nití –

– a chvilkou kmitne i v ní trochu pozlátka,

jež prostou duši může rozechvíti,

a chvilkou padne i do srdce pohádka,

v níž zpívá pták a voní kvítí –

Ach, bídu života by člověk nesl snadno –

však ten duch vlastní, zpurný, zžíravý

do všeho vlije vlastní otravy,

ta prolne vším a klesá k žití na dno...

Zvyk bez moci tu stojí zmámený,

a doktor Čas jen krčí rameny...