Sonet o bílém dravci.

V houpací sesli létá sem a tam

a líně zírá v plochu jedné stěny;

ten tmavý zrak, jenž jindy blesk a plam,

je šedou nudou dneska přimhouřený.

Čtla román... zívla... starý, hloupý krám...

směs liter... Duch už je vším přesycený...

A přec je hladov – po čem, neví sám,

jen pocit prázdna je to bezejmenný...

A zívá... vstane... k zrcadlu se staví

a protáhne se... výraz usmívavý

jí zachví na rtech... Toho duši vem,

– jak říká Ind – bůh na milost už jen,

kdo s tygrem setká se tak v žití svém,

když dravec znuděn je a přesycen!