Sonet o břehu.

Když poprvé mne do kolébky kladli,

já nevěděl, že stih’ jsem první břeh,

že moře – život přede mnou si leh’,

by lákal dál mne víry a skal bradly.

Teď šupiny snů dávno s očí spadly,

zchlad’ v srdci ošlehaném vášní žeh

a slední břeh mi kyne po letech,

to smrti břeh je, kde vše růže svadly.

Však mezi těmi bylo jiných břehů

a každý lákal a sliboval štěstí,

mír, lásku, blaho, slávu, rozkoš, něhu.

Ten ňader dívčích tvar měl, onen lýry,

ten v pohár šumící se hloubil v pěsti,

leč já zřel ony dva – víc nemám víry.