Sonet o černém snu.

Teď v pokoj padá záře červánková.

Je chvíle, kdy se na vše vzpomene...

Na stěnách visí „Vojna“ Grottgerova,

ty vzdechy těžké, vzkřiky plamenné.

A bledá, štíhlá, rusovlasá vdova

zří na to nebe zakrvácené...

zří jakous pláň kdes v dáli od domova,

řev bitvy... tělo krví zbrocené...

Už není slz... Už se jen suše stená...

A na klavír se vrhá se vzlykem

– ten stal se duše její jazykem –

a hraje „Marche funebre“ od Chopina,

to hřmivé requiem všech lidských běd –

to jest jí modlitbou i kletbou teď...