Sonet o dějinách sonetu.

Vlastenci staří, jenž už dávno leží

pod deskou v klínu mohyly,

své staré znělky v potu, trudu, stěží

a nemotorně robili.

Pak ti, kdož přišli, dvoje čtverospřeží

si rýmů nejdřív v papír vstavili,

však jak v ně práskli, rýmy běží, běží,

až pasažéra – jádro – ztratili.

A pozděj sonet byl jak výstřel z děla:

vyrazil kouř, a rána zaduněla,

zda ostře – slepě – pro kouř nevíš už.

Moderní sonet nyní jest jak nůž,

vylétne z pochvy, v modro zahrává

a když se tkne, do krve řezává.