Sonet o dětech soumraku.

Červ jakýs užírá nám kořen žití...

A zeleň každé sporé naděje

nám samým zdá se tak už chorou býti,

že nevěříme, že v květ vyspěje.

Cíl života se nám kams v prázdno řítí,

však není sil vjet v jiné koleje,

všech radostí, všech krás v tom světě sytí

jdem hladoví vždy v světa peřeje.

Jsme apatičtí s tichou zoufalostí

a resignujem plni otravy

na každý zákmit světlé budoucnosti.

A minulosť? Tu bychom bez váhání

v klín nepaměti vrhli mlhavý –

a každý právě prožitý den za ní...