SONET O INSTINKTU.

Zamženou výší v stříbrný svit

pruh tmavé cesty se zvedá;

v dolinách leží zahořklý klid,

jistota těžká a šedá.

Na hory poutník zatoužil jít,

vůdce si na cestu hledá,

nikdo však nechce se přidružit,

jen nová Naděje bledá.

Pes bdělý přiskočil, věrný vždy druh,

a dravým spárem jak šakal

roztrhal Fantom, jenž do mlžných tuch

poutníka mladého lákal.

Ten řekl potichu: Chválen buď Bůh –

a do rána bílého plakal.