SONET O JEDNOM VEČERU.

Spusť jalousii bílou svojí rukou,

ať hvězdy naše štěstí neuvidí,

jak neviděly, když jsme mřeli mukou

v samotě mimo lásku i hněv lidí...

Svět náš je isolován. Marně tlukou

na jeho dvéře ti, co prý vše řídí...

My spíše vášní zhynem před rozlukou,

než jíti k těm, jež srdce nenávidí.

Morálky zrcadlo jsme roztříštili,

v banální život vnesli sílu mládí

a slávu jeho v duše zachytili.

Spusť jalousii. Měsíc, hvězdy skvoucí

a kletby lidí ať mimo nás pádí –

my známe pouze Rozkoš všemohoucí.