Sonet o králi Šalamounu.

– – a rázem zas mu hořkost jakás skrytá

prosákla krví... Mrzut, stísněný

vstal s tuhých ňader... žhavá Sulamita

jej hnědými rve marně rameny...

Zří z okna ven... zeď jedna šedě kmitá

do čiré tmy – toť chrám ten vznešený,

jejž postavil? Oč jasněj’ nad ním svítá

nejmenší hvězda!... Bílé plameny

ve věčné výši, světla neznámá,

vy steré oči, čím je před váma

ten jeho chrám, ta jeho chlouba, sláva?

Čím říš a moudrost? Čím on sám je? Čím?...

Cit nicoty jej spjal – a svíce přinést dává

a píše v papyrus své: Hevel hevelim...