SONET O KRÁSE A STÁŘÍ.

Stár, osleplý již, podle staré zvěsti,

ku soše, která – právě našli ji –

div Hellady a lilje lilijí,

tak svítila, dal Angelo se vésti.

A žasli všichni, vlnu linií

jak jeho prsty hladí, tisknou, pěstí,

jak božskou krásou co se opijí,

tvář starce chorou polil záblesk štěstí.

Byl slep, byl zbaven slunečního jasu,

a přece smysl zbyl mu cítit krásu,

a pro ten tiše nesl stáří sudbu.

Ach, ano, tak, ať los můj jakýkoli,

ať odrán žitím třeba, strom jen holý,

přec ještě moci veršů vnímat hudbu!