Sonet o kulturním člověku.

Teď se svou kulturou a se svou poesií,

a s plody přísných věd a velkých theorií,

krev v žilách uvadlou a nervy strhané,

v dny příští hledíme a strach nám mrazí šíji:

Vzduch mrtvý leží kol: co odtud nastane?

Ze země chvílemi vzdech těžký zavane.

Čas bouřný valí se a mračna obzor kryjí.

Co přijde, stihne nás sesláblé, bezbranné...

Ach, dávný praot náš, jejž vzpomínáme stydně,

jenž lesem polonah a nivou těkal klidně,

jenž v pěsti třímal kyj, spal kdesi ve skrejši,

jed’ maso syrové, ba teplou krev i píval,

měl divý vlas i vous a zle se ve svět díval –

ten praot barbarský byl přec jen šťastnější...