Sonet o lidských radostech.

K dnu sestup, duše! Pověz sama sobě,

jak malicherné jsou ty naše slasti,

zda nejsou růže, zkvetlé nad propastí,

zda nejsou hvězdy na zarostlém hrobě?

A zkoušej, čím se nerv kdy zachvěl v tobě,

zda vždycky nemusil jsi štěstí krásti?

Na ňadrech lásky když jsi směl se třásti,

zda nerovnala se tvá rozkoš mdlobě?

A byly nejčistší, když nemoh’ měřit

jsi dosah těch všech malicherných plesů,

vždy spíš je tušil’s, než jsi je směl věřit.

Teď před tebou jsou lonský šumot lesů,

vln led, jejž vítr nedovede zčeřit,

a v dlani kmeta hrst uschlého vřesu.