SONET O MATCE MÉ ŽENY.

Mé ženy matka, vroucně prostá, tichá

a ustavičně drobně starostlivá,

v zahradní koutek, jak jí chvíle zbývá,

nad knihu sedá, čte, a sotva dýchá.

Je tolik vzruchu ve vysněných dějích,

a plno divných, cizích lidských strázní;

jí na dně duše jako hudba zazní

hlas nevzbuzených, vlastních tužeb jejích.

Šla léta v shonu, v odříkání, v práci,

a každý den byl ještě příliš krátký;

sny mladosti jsou v život přítel vratký.

Tak v červánky, v něž její den se ztrácí,

jen bezděčná jí horká touha zbyla,

by aspoň zdáním duši naplnila.