SONET O MÉM OTCI.

Můj otec je už stár, a už mě neomýlí

krok jeho lehký tak a pružná postava

a v očích energie mladá, poutavá;

den jeho slunný už se do červánků chýlí.

Jde za ním duše má... Jsou utišeny síly,

jichž odlesk hladinou jen lehce pohrává,

a tichá obloha se klene modravá

tu nad stopami, jež se v cestu kdysi vryly.

Je v podvečeru tom, v podzimním usmíření

jímavý, slavný klid a resignace měkká,

a všechny reflexe se citem orosí.

A já, syn osláblý a na pokraji mření,

jsem najednou mu blíž, jenž na svůj večer čeká...

Stišení podzimní v náš kraj už ulehlo si.