Sonet o minulosti.

Ty vzdycháš toče na zad zrak,

že: tenkrát bylo přec líp jen –

však nebuď, brachu, zasmušen,

to’s tenkrát říkal také tak.

A v onom „tenkrát“ nejinak

jsi po minulém tesknil jen,

a v onom zas dál, až bys pak

se ocit’ v blahu dětských plen.

I v plenách těch bys žvatlal snad,

kdybys moh’ mluvit vzpomínat:

Oh, tenkrát bylo přece líp...

Toť osudu je starý vtip –

a proto bude dobře snad,

až nebude lze vzpomínat...