Sonet o mlhavém ránu.

Zas parkem jdu. Mráz v líce pálí.

Mha šedivá a nečistá

na dvacet kroků všecko halí.

Jak koule rudě zlatistá,

v ní zdá se točit slunce v dáli.

Směs větví černá, bezlistá

z ní trčí ven. Sníh okoralý

pod nohou chrupe. Z nejista

a temně jaksi zaléhá sem

zvon neviděné tramwaye.

Zde mrtvo. V sněhu černaje

se choulí havran, hledí v zem

a s resignací bije časem

v ni špinavým svým zobákem...