SONET O MOJÍ DUŠI.

Má duše zraje v zlatý hrozen vína.

Jak živné slunce září jí má síla.

Má pokora ty větve pozutíná,

jichž hltavost by kmeni ublížila.

A kmen se vine, do výše se vzpíná.

Den přijde – aby čistá zaperlila,

má duše vydá hrozen v číši vína,

z níž po věky už pokolení pila.

K vám modlím se, jež potom doušek opojí,

jímž duše moje na svém slunci zrála.

Byl život tvrdý, stál však přece za to,

když po vší askesi a zmatků po boji,

kdy duše zkrvavena sama stála,

tou duší rozmnožíš, co věkům svato.