Sonet o nesmrtelnosti.

Umění stárne... marno zapírat...

Tím rychlej’, jak čas nyní uhání...

Homer je plíseň, Shakespeare naivnosť, chlad,

a Byron šediny má na skráni.

Klassici Němců nudí k zívání,

v čas zemřel Hugo, s Turgeněva spad

už taky pel, herbářem zavání

polských i ruských romantiků sklad – –

Tak to jde dál. Vše má zde dobu svoji,

v níž vznese vonný květ svůj do světla.

Rostliny stonek pak jen půdu hnojí,

když přejde léto, v kterém dokvetla...

A celá velkosť, celá sláva jest:

mít vůbec jaro a v tom jaře kvést..