Sonet o nezbytných milujících.

Jdou zelenavým světlem pěšiny,

jež habrovím kams dolů k vodě vede;

den svěží, modrý nádech krajiny –

nic kol jich pohled vábit nedovede.

Jdou harmonicky. Jejich řeč však přede

boj nenápadný, zápas jediný:

pomlčka, slovo, vzdech, jenž se rtů sjede –

vše mířeno je v soka slabiny.

Ví každý: kdo z nich opanuje pole,

má kořisť – povolného otroka,

té morálce se učí v lásky škole...

A chvilkou pohlednou si do oka

a velkou něžnost do pohledu toho –

však tajně zrak ten pátrá: Nuž, kdo s koho?...