Sonet o noci v květnové neděli.

Hluk dozněl smíchu, výkřiků

těch rozjařených lidí. Chvilkou jen

hřmí kočár, mizí ve mžiku

s třesavým světlem svojich svítilen.

Jak lesklé hlavy bílých špendlíků,

jimiž kus nebe kams je připevněn,

se jiskří hvězdy. V dlažbu chodníku

v skla oken domů, v šedou barvu stěn

plyn hází žlutý svit. Vzduch provátý

je svěžím chladem. Z dálky sem

tak intensivně voní akáty.

Teď polohlasně své tři tony lká

kdes ze sna uvězněná křepelka,

a ticho zas... plá nebe... dřímá zem...