Sonet o obzoru.

Jak děl to Faust: Ty musíš, byť to stálo

tvé živobytí! Neb rci sám, proč k zjevu

jsi lákal ducha písní, když v svém hněvu

tě zdrtit můž’ a poví ti tak málo.

Ty musíš, dnes by utopií zdálo

se vše, co rozchvělo kdys nerv i cevu,

jak oře bodej ho a nuť jej k zpěvu,

řka: Otevři se! Vydej poklad, skálo!

Buš, srdce! Zraku, plaň! Myšlenko, vzleť!

Vy, oči, vryjte se ve kosmu divy! –

On písní duch dát musí odpověď!

Ať mozek třeští, v křeči chví se čivy,

co platno? Obzor tvůj se sklání, hleď,

rci: Utlouci se oň, jsi trpělivý?