Sonet o příteli pro přítele.

Můj přítel, který v našem umění

vždy lpí na theorii ctihodné,

(on ještě, básníka než ocení,

zda genij to, či talent rozhodne),

mní, že prý čtenář hledá při čtení

jen dojem krásy divné, lahodné

(a má hned jakýchs formul spletení,

vždy k lapení prý krásy za vhodné).

Ne krásu, příteli, tvůj čtenář hledá sebe,

to „já“ své v díle tvém; – a někdy autora,

pak ale propuká v něm vášeň netvora,

pak z každé řádečky krev tvojí chtivě střebe,

tvé city pohltá – a v posled z plných plic

ti ráčí vytýkat – že’s toho nedal víc!