Sonet o romantice citu.

Vždy je v nás kout, kde cosi žije,

co přestalo už v žití žít,

kus jakés divné poesie,

jíž nelze slovy vyslovit.

Jen Chopinova melodie

jí umí tesknit, dunět, hřmít –

a člověk v dlaně čelo skryje

a přál by si tak při ní mřít...

A musí ji hrát ruka ženy,

jež peklem života už šla,

a den být chmurný zamračený,

pln vůně pokoj záhadné,

již dýchá růže žlutě mdlá,

než ve váse kdes uvadne...