Sonet o smutném ránu.

To bylo hořké ráno, jež ve slzách se stápí.

Na tvář svou k smrti bledou jsem přitisk’ černou kápí!

Má hlava byla těžká od nepřišedších snů.

Ta bledá bázeň se mnou, nechť kamkoliv se hnu.

Ta bázeň příštích nocí – eh, zasmušilé ráno!

Vše nejisto, vše bloudí... Ah, ještě nedospáno?!

Jsem unaven a líný – mé oči přivřeny...

A kolem holé stěny – je všechno pochováno! –

odešli dlouhou řadou Pyladi, Helény.

Ač nové touhy nemám, přece krčím rameny

nad včerejšími sny, jež chytře ztajeny;

ač nové touhy nemám – a zrak se v prázdno stápí...

A dešť mi v oči padá – blíž přitisknouti kápí! –

To za šedého rána, jež nebe slzou skrápí!