Sonet o sobě.

Šik – tábor – škola – a jak dál to zvou

ti naši soudci v republice krásy,

kde pro ta slova seriosně rvou

si jména, česť i sporé svoje vlasy –

mně cizí je. Jdu jenom cestou svou,

mé svědomí mi soudcem pro vše časy,

a lhostejno mi, zda za stopou mou

hřmí potlesk chas a letí laury massy.

Jsem ve všem atom doby svojí.

Co jí vře, vře též hrudí mojí,

co v hrudi mé, tím verše zní.

Chvílemi klnu bídě její,

chvílemi se jí hořce směji

a vždycky, vždycky trpím s ní...