Sonet o sonetu.

Co na té formě, že mne vždycky láká?

Já nad ní uzavřel již účty žití,

přec rádo srdce vždycky něco cítí

jak stlumený vzlyk vězněného ptáka.

Co ještě ve mně touží nad oblaka?

Co z věčných zdrojů žádá úkoj píti,

se zvedá, vzlétá, hledá, zkvétá, řítí,

je hvězdný vír to, dětského let draka?

Já nevím. Svému následuji pudu.

Ó formo Petrarky, ó formo Tassa!

Ó kotvo v lásce, v zoufalství i trudu!

Nad zemskou vždycky pozvedáš mne hrudu,

a čím hruď rve se, zápolí a jásá,

vše rájem v tobě – jiný sotva budu!