Sonet o staré bolesti.

Ach, často, často člověk vzpomínává,

když půle žití zapadla už v stíny...

A nevím, co se všecko jiným zdává –

já vím, že mám vždy jenom pocit špíny.

Jak bych byl vstoup’, když doba dětství smavá

mi uprchla, v střed rmutné kalužiny,

a jdu a jdu, a špína neustává

mi stříkat v líc – ne, nemám pocit jiný...

Co těšilo mě, co jsem rád kdy míval,

več věřil jsem a všecko, co jsem ctíval,

idee, lidé – na všem je ta špína...

Mé upomínky!... Přítomných dnů řadu,

jež plyne chladná, omrzelá, líná,

v bezesných nocích potichu k nim kladu...