Sonet o staré metafoře.

Kypící, vířící, šumící číš

a pije se z ní tak snadně...

mlád piješ sladkost tu kroužící výš

a hořkost sází se na dně.

Mok ti v ní klesá však níž a níž,

ty si dál přihýbáš řádně –

teď už to nevíří, ty piješ již

hořkost jen sraženou na dně.

A je to hořčí vždy, čím dál jdeš k dnu...

Vzpomínáš sladkosti dřívějších dnů

a je ti teskno až k pláči...

A marný stesk a marný vzdor –

tak končí každá z těch metafor,

jež život značí...