Sonet o starých lidech.

V té tváři starých lidí vždycky leží

klid, ticho, tklivý s minulostí smír,

jako když v podvečerní kraje sněží

nadhvězdný, bílý, lehký pýr.

Je výsledek to života? Hm, stěží.

Jak nás, je stopil život ve svůj vír.

Je jas to duše? Oh, jak v staré věži

jim v lebce sedí též snad netopýr...

Jednoho starce tázal jsem se kdys. –

„Je život zlý,“ řek’ jenom, „my už žili“ –

a významně si pohladil vlas bílý...

My žili už! V tomť vše. Co z těch tváří svítí,

toť odlesk čehos příštího. Toť rys

příštího štěstí... Ovšem ne už žití.