Sonet o Tvé kráse.

Jak jsi Ty všecka krásná, kněžice má,

plá oko Tvé jak rosa poupěte,

když lístky perlami mu proplete;

zář hasne před Tebou, květ vůně nemá.

Tví rtové dechnou jako lilijema,

na nich-li úsměv náhle rozkvěte,

to úsměv anděla a dítěte,

– Tvou krásu vyslovit, jsou ústa němá. –

Tvůj celý zjev jak leskem obetkaný,

v něm dřímá něha Matky milující

i svaté kouzlo nevinnosti Panny;

kam kročíš nohou, růžemi zem zkvétá

a usmívá se ve snu dřímající,

co pták – má píseň k nohám Tobě slétá.