SONET O VELIKÉM PÁTKU.

Po kraji ticho. Nebe zamlžené

a šerý soumrak zvolna k zemi padá. –

Studený vítr do dáli se žene

přes holá pole a přes pustá lada.

A v duši do neznáma roztoužené

snů nebývalých tkanivo se spřádá,

a touhy stesk, tak mocné, nezkojené,

do snů těch hlubokých se tiše vkrádá.

A zdá se mi, jak po kraji se stmívá,

že postať známá, bledý stín kol táhne;

s úsměvem vlídným do chatek se dívá,

pod jeho krokem probouzí se niva,

a samý květ, kam ruka jeho sáhne...

Ó, blaženi, kam do oken se nahne!