Sonet o vídeňských kosech.

Vím, mistře, že máš tyto ptáky rád,

vím, že’s je uved’ v naši poesii,

a k vůli Tobě chci jim sonet dát,

– však našim ne – těm, kteří tady žijí.

Vídám je z rána v trávě poletat

a v rose máčet nožky, křídla, šíji,

vídám je v žáru v stinných stromech spát

i z večera, jak z vodometu pijí.

Ať kol nich rvou se, křičí vrabců davy,

z nich každý jest jak aristokrat pravý

tak odměřen, tak upjat, čist a tich,

jak znal by, že můž’ nebezpečno býti

zde mezi pustou luzou poskvrniti

svou uniformu v barvách rakouských...