Sonet o víně.

Kéž prázdna pošklebek utopím v číši svojí

nad ženu svůdnější, zkad purpur vína plá mi,

než navždy umlknu v propasti černé tlamy,

zkad děsné předtuchy se v chvílích nudy rojí.

Ó lávo života, ó božství nemorálné,

v snů harém opojný své vedeš vyznavače,

z nichž každý pysky své v tvůj hořící mok máče

tu chvilku prodloužil by v moře věků valné. –

Kdos stojí za dveřmi, jenž za chvíli juž vkročí

a ocel smrtící v má teplá prsa vrazí

a ve sloup obrátí mé rozzářené oči...

Hoj, sražme sklenky své! Myšlének temní vrazi,

se z hlubin ženou blíž, sem k zámkům mým se točí,

co doušek poslední svůj požár do tmy hází.