Sonet o západu slunce.

Je nevidíš. Lze jen se domnívati,

kde zmořeno as končí běh:

V šedivou massu ulice se tratí,

a nad ní nebe stojí v plamenech.

Skla oken rdí se. Chodníky se zlatí.

Mha rudá leží v taškách střech.

Zříš cos jak odlesk růží vzduchem vláti

a lidem v líci plát i na vlasech.

A oknem otevřeným ze šumotu a ruchu

vzdech k tobě vane náhle tak těžký, plný puchu,

jímž prvně hlučné město po denním žáru dychne.

A maně myslíš v dálku, jak mohutně tam tryská

to světlo na vsi, pole, na lesy, na skaliska...

vše plane... tráva voní... a pták s trylkem tichne...